na Blog.cz

Čím dál častěji se dostávám do střetu s realitou, řeším věci, kterými jsem se ještě před pár měsíci vůbec nemusela (nebo nechtěla) zabývat. A teď na mě padá deprese, že neudělám maturitu, nedostanu se na vysokou a nedokážu se postavit na vlastní nohy. Mám strach z toho, co mě čeká, a že to nezvládnu.

Doteďka bylo všechno tak nějak snesitelný, vlastně to ještě pořád je snesitelný. Jenže je mi osmnáct, chci na vysokou, kde budu muset bydlet na koleji nebo na privátě, protože se odmítám zahrabat na nějaký vejšce nebo vošce v Jihlavě, výběr je tu fakt "velkej", takže si to nechávám jako poslední možnost. Přemlouvám sama sebe, že to zvládnu, že je to správná cesta, ale mám pochybnosti. Obory, co jsem si vybrala, nepatří zrovna k těm ulejvacím a já jsem mistr světa ve flákání a nic nedělání.

A řeším vysokou a při tom jsem ještě ani neodmaturovala. Čeká mě to asi za tři měsíce a něco, nemám přečtenou povinnou četbu, zpracovaný témata, abych se mohla učit a nemám napsanou závěrečnou práci, která musí být odevzdaná do konce března. Skutečnost je taková, že mám půl stránky (minimální počet je deset) a ještě musím udělat výzkum...

Život, dospělost ani realita bohužel není něco, co si koupíte v obchodě, vyzkoušíte, a když se vám to nebude líbit, tak to vrátíte...

Zdravím,

jsem nasr... naštvaná na nejvyšší možnou míru a článek je psán pod náporem emocí a rozhořčení ze stavu dnešního světa, o které se musím podělit s ostatními.

Blog.cz je služba využívaná především mládeží. Nevím, jaký je věkový průměr takového uživatele, ale troufám si říct, že víc jak polovina blogerů ještě osmnáctiny neoslavila, což ale zřejmě nikoho nezajímá. Hlavně, že se vydělá na reklamách.

Proč to tak řeším? Protože si pročítám články, na které je odkazováno dole na titulce Blog.cz (převážně zprávy), abych byla v obraze, co se asi tak děje. A tak brouzdám po komerčních stránkách se stupidním obsahem, až se mi podařilo proklikat na něco, co by se dalo považovat za (lehce) erotické stránky. Když jsem se teda celá zděšená proklikala zpátky na titulku, zjistila jsem ke své hrůze, že na ony stránky je odkazováno ještě úplně nahoře v té lištičce.

Z čehož tedy vyplývá, že kterýkoliv uživatel Blog.cz, tudíž převážně "děti", se může kdykoliv jediným kliknutím dostat na stránky, které rozhodně nejsou určeny dětským očím. Ne, jasně že tam nejsou jenom takové články, ale některé tam jsou. Dost jich tam je.

Jsem staromódní nebo jsem zaspala dobu, když mi to vadí? Vážně by měly desetiletý děti vidět, jak vypadá ženská ve spodním prádle v jakési rádoby erotické póze na gauči? (A když mají to prádlo, tak je to ještě dobrý). Co si o tom asi pomyslí? Že je normální se svléknout, vyfotit a vyvěsit to na net? Mě je to jedno, já to naštvaně zavřu a jdu dál, ale co holky v pubertě, který trápí každej beďar, kilo navíc, snaží se být všemožně dokonalý a pak uvidí hubenou modleku v tomhle tom? Jasně, budou chtít bejt jako ona a zase to vede k dalšímu porblému: anorexii. A všechno souvisí se vším.

A rodiče? Nevyrůstali ve světě počítačů (šťastní to lidé), takže si jen málo kdo z nich uvědomuje, že na netu jejich dětem hrozí nějaké nebezpečí. Je jasné, že při celodenním brouzdání po síti uživatel dřív nebo později narazí na něco nevhodného, pohoršujícího... Ale kdo děckám zakáže sezení na počítači, když je to jediná činnost, při které jsou v klidu, neječí, nervou se se sourozenci a nedělají bordel? Takovýho rodiče neznám.

Žijeme ve světě demokracie, všichni nesnáší, když jim někdo něco zakazuje a musí se něčemu podřizovat, každej chce vyjádřit svůj názor (ano, to taky teďka dělám), prosadit se, být ten nejlepší, mít hodně peněz, ze všeho vytřískat co nejvíc, bez ohledu na ostatní... A vyjímek znám opravdu málo.

Pěkně děkuju, jestli mají moje děti jednou vyrůstat v tomhle světě. Nechce se mi stát jim 24 hodin za zády, aby náhodou neviděly něco nepatřičného, ale zase mám strach pustit je do světa vstříč všem těm hrůzám. A není to jen nějaký porno, ale všechny ty seriály, brutální filmy, kte se v jednom kuse střílí, stříkají litry krve a někdo se s někým válí v posteli. Ano, je to jenom tak, není to skutečně, ale vysvětlete malýmu dítěti, že zbraně jsou špatné, když to vidí denně v televizi... Ještě, že děti momentálně nemám.

S tímhle světem to jde z kopce... A tak místo psaní článků na blog, který si moc lidí nepřečte, jdu vymýšlet, co můžu dělat, aby se to změnilo, aby byl svět lepší a bezpečnější místo pro další generaci. (A podepisování petic to není.)

Tečka, konec keců bez hlavy a paty.

Síla s Vámi!

Shrnula bych to asi následovně:

1. Ty v**e, já budu za čtyři měsíce maturovat!

2. Sakra, kam půjdu na vysokou?!?

3. Kdo mi krade čas?

4. <#@$%*§<<>>§*%$@#> ???.???

Mám pocit, že nic neumím, nic nezvládám, realita je pro mě cizí slovo, do ničeho se mi nechce a moje hlava přetéká nápady, které bohužel nejsem schopna realizovat. Nejradši bych si lehla a spala a spala...

Tenhle otupělej stav bych klidně mohla svést na Dračí řád, který jsem dneska dopsala a s obavami odeslala. Nevím, co mě to popadlo hnát se do takové velké prestižní soutěže :) Asi snaha zabít některé porotce svoji povídkou. Ale musím si věřit. Myslím, že úplně první nebudu, ale tak druhá nebo třetí od konce, to by byl pro mě úspěch =D Lákalo mě slovní hodnocení každé povídky, takže asi tak. Konečně mi někdo řekne, že neumím psát, že mám jít radši někam zametat. No uvidíme. Budu čekat.

Všude po pokoji se mi válí hromady papírů, učebnic a dalších materiálů, co bych si měla před maturitou nacpat do hlavy a jediný, co vím, je to, že nic nevím. Do povinný četby jsem přečetla asi šest knížek z dvaceti, ale nemám je ani v nejmenším zpracovaný. Neumím slovíčka do němčiny a po devíti letech výuky cizího jazyka pořád střílím členy a pády od oka (učitelka si toho všimla po třech a půl letech xDDD).

Já prostě nestíhám a jsem příliš líná na tom měnit. Pomalu odplouvám mimo realitu a docela mi to vyhovuje. Knížky, RPG, občas film...

Chtěla jsem toho napsat hodně, ale vezmu jenom to nejdůležitější.

Povídka Dva jako jeden je v takovém stavu, kdy ji prohlašuji za pozastavenou, respektive rovnou ukončenou. Psát cokoliv delšího a publikovat to na blog je hrozně vysilující. (Kdo zkusil, ví.) Nápady mám pořád, Andy s Dandou jsou tu se mnou a jednou bych ten příběh ráda dokončila, ale to bude až to překopu od začátku a dám tomu nějakou podobu... A pak až to bude dopsaný (jestli vůbec) to možná začnu publikovat na netu a nebo to zkusím vydat. Ale ještě si nejsem jistá, že chci knižně publikovat něco, co je asi tak příběh pro pubertální děvčata (tím nechci nikoho, kdo to četl urazit). Házet na blog jsem to začala v červenci 2010, z čehož teda vyplývá, že psát jsem to začala mnohem dřív, kdy mi bylo 16 (skoro sedmnáct), měla jsem zálibu v příbězích, kde se objevují teenageři mého věku a nejlépe krásní chlapci. Teď po roce a půl se na to dívám jinak. Nemám nic proti "dětem" v literatuře, které musí zachránit svět, ale nejsem si jistá, jestli jednou chci mít v biografii napsáno, že jse něco takovýho vydala a napsala...

Ano, další bod: Já tu knížku vydám! Ne dneska, ne zítra a nejspíš ani ne za rok, ale jednou, až budu mít víc zkušeností, tak to udělám. Vím, že jsem normálně hrozně netrpělivá, ale tohle bych neměla uspěchat, protože když už něco takhle vyšlu do světa, tak to tady se mnou bude pořád a nerada bych se musela stydeť za románek napsanej v pubertě... Což mi připomíná, že toho z netu musím docela dost smazat :)

Zatím se budu věnovat kratším povídkám, posílat je do soutěží, publikovat na netu a delší díla si budu nechávat schovaná hezky v počítači... A jednou to doufám vyjde.

V dnešní době je problém, že vydávat knížky může víceméně každej, takže konkurence je veliká a prosadit se dá zabrat. Ale já to zmáknu... Doufám :)

Možná přišel čas vytáhnout učení :/

Ať vás provází Síla...

P.S.: Pustit si StarWars bude zajímavější než učení =D

Přiznám se, že o dění v politice mám mizerný přehled, všemožné politické ideologie mi nedávají téměř žádný smysl a při probírání této látky v ZSV jsem jen zděšně koukala na učitelku a přála si to mít co nejdřív za sebou. I přesto mě smrt pan Havla zasáhla. Možná to bylo i tím, že nebyl jen politik.

A tak alespoň ve zkratce:

Nenarodila jsem se v době komunismu, nemůžu tvrdit, že vím, jak v té době bylo těžké žít, jsem dítě demokracie a nikdy jsem žádný jiný režim na vlastní kůži nezažila. Dovoluji si však tvrdit, že za to, jak můj život vypadá teď může mimo jiné i Václav Havel.

Bez diskuze je to velká osobnost, která pro tuhle republiku udělala hodně. Zasloužil se o vzhled naší republiky, jak ji známe my mladší, a proto bychom na něj neměli zapomínat. Zapsal se do dějin, učebnic dějepisu a myslí pamětníků i jeho přátel. Václav Havel je osobnost, člověk, který se nebál jít za tím, co považoval za správné. On, další lidé z Charty 77 a ti co stáli při něm a snad mi dopustí, že já nevzdělanec neznám jejich jména, si zaslouží úctu.

A Václav Havel byl jenom člověk, který se možná někdy dopustil nějakého přešlapu, ale o mrtvých jen dobře...

Nejvíc mě však zarazilo, že na Facebooku se za celý den objevily jen tři statusy/odkazy týkající se smrti pana Havla. Do teď si vzpomínám, jak jsem měla zeď plnou tragických zpráv ohledně pádu letadla s hokejisty. Je mi z toho zle a chce se mi brečet, zvracet... Copak je hokej důležitější než politika a demokracie? Ano, byla to tragédie, že tenkrát zemřelo tolik lidí, tolik mladých lidí, ale neměli bychom zapomínat na člověka, který pro nás udělal něco důležitého, něco důležitějšího než pohár z mistrovství světa.

Chtěla bych vyjádřit úctu pozůstalým, i když si tohle nejspíš nepřečtou. Svět přišel o někoho, kdo pro něj mohl ještě mnoho udělat, ale smrt patří k životu, je jeho neodmyslitelnou součástí a nám nezbývá, než se s ní smířit a přijmout ji.

S úctou vzpomeňme na pana Havla, alespoň na chvíli...

... No nazdar!

Taky nestíháte, nemáte ponětí, kde vám hlava stojí, na stole se vám kupí hromada věcí, které je potřeba udělat a učitelé chtějí všechno stihnout ještě před Vánoci, aby nemuseli dohánět známky na pololetí na poslední chvíli až v lednu? A k tomu všemu si ještě zničehonic vzpomenete, že za deset dní je Štědrý večer, vy nemáte dárky a "strašně moc se těšíte" na nakupování v obchodech přecpaných k prasknutí? K tomu všemu byste ještě rádi stihli napsat pár povídek do soutěže a někdy se vyspat a odpočnout si?

Vítejte v mojí realitě!