na Blog.cz

Je pátek. Jak překvapivé zjištění. Měla bych se učit k maturitě, protože jsem ještě nebyla schopná si zpracovat všechna témata. Měla bych se učit na příjmačky, protože jsou zejtra. Místo toho sedím tady a přemýšlím, jestli to má všechno cenu, a otravuju svými myšlenkovými pochody všechny, kdo jsou ochotni jen trochu poslouchat a nepošlou mě během pár minut do patřičných míst.

Nemusíte tohle číst. Jsou to jen kecy jednoho zoufalce a pro váš další život jsou naprosto nepodstatné.

Dostat se na UPOL je těžký, hlásí se tam hodně lidí a příjmačky taky nejsou žádná sranda, alespoň pro mě. Nic z toho mě však neodradilo od toho hodit si tam přihlášku aspoň na jeden dvouobor, jen tak na zkoušku, co kdyby náhodou, protože mě hrozně moc láká. A tak mě tedy zítra čekají první příjmačky, konkrétně na žurnalistiku. V červnu pak další příjmačky na druhej obor a musím zvládnout oboje, abych se tam dostala. Žurnalistika, víte, co to je, ne? Nával, nával a zase nával, takže šance a přijetí = nula. Pro mě. Budu psát test předpokladů ke studiu, ale mám mizernej všeobecnej přehled a ekonomie a politologie je něco, co jde mimo mě.

A jedu sama. Já antitalent na cestování jedu sama z Jihlavy do Olomouce s přestupem v Brně. Dobrý, ne? Tam jedu autobusem, tak to snad nějak zmáknu, ale nazpátek vlakem. Ten přestup bude vážně veselej, protože vlakem normálně nejezdím.

Takže budu nervózní z cesty a z příjmaček a zase z cesty. Moc fajn.

Jenže jak tak nad vším přemýšlím, tak mě napadá, že to ve skutečnosti nemá cenu, protože jestli jsem neodmaturovala teď (jakože ta pravděpodobnost je velká), tak mě s největší pravděpodopností nevezmou s maturitou v září, protože nebudou čekat na nějakýho antitalenta, co neodmaturoval. Jakože takhle jsem to pochopila.

Všichni mi říkají, že to udělám, že to dám, jak maturu, tak i příjmačky... Je to hezký, že mi tolik lidí věří, ale já sama si nevěřím vůbec. Bylo by to hezký, kdyby mi přišel dopis, že mě do té Olomouce vzali, ale nebudu si dělat zbytečný naděje, protože vím, jak na tom jsem. Mizerně.

A maturita... Snažím se učit, fakt se snažím, ale nic neumím, neleze mi to do hlavy, nemůžu se soustředit. Bratové pořád remcají, že nic nedělám. I mamka začla, že když jsem doma, mám čas a měla bych už konečně začít něco dělat. A všichni to berou automaticky. Prostě odmaturuješ. Nikoho nenapadá, že bych třeba mohla neodmaturovat. Jenže asi budou zklamaný, protože vím, jak vypadala moje slohovka. Jo, hlásím se na žurnalistiku, účastnila jsem se literárních soutěží, mám doma diplomy za první místa v okresních a krajských kolech a jedno druhý místo v celostátní literární soutěži a učitelka mě posílala na olympiády z češtiny, ale já s největší pravděpodobností neodmaturovala ze slohovky. Trochu ironie, že?

Jsem docela mimo. Nic nevím, nic neumím a místo učení si stěžuju ještě tady na blogu, ale potřebuju se nějak rozptýlit, protože co se mám učit na ty testy? K tomu není ani doporučená literatura. Buď víte, nebo nevíte. A já nevím. Až tam přijdu, nebudu ani vědět jak se jmenuju. Nesmím si zapomenout občanku a pozvánku si taky musím vzít. Ještě si musím znovu zkontrolovat spoje a opsat i nástupiště, ze kterých mi to jede.

A doufám, že se mi podaří usnout, protože vstávám brzo. Ještě nevím v kolik přesně, ale bude to brzo.

Já jsem vám říkala, že to nemusíte číst. Na konec článku jste se dostali jen svou vlastní vinou a asi si teď nadáváte, proč jste to četli, že to byla jen ztráta vašeho času... Fajn, trochu mi hrabe, pardon...

Síla s Vámi se všemi. A s maturantama. A budoucíma vysokoškolákama a já nevím, s kým ještě...

Zdravím,

fimo hmotu zná asi každý a je to opravdu všestranný materiál. Fimo proslavily hlavně mladé slečny a jejich "cute" a "scene" doplňky, či co to je. Každopádně takových blogů je hodně. Ale přece já nebudu dělat nějaký dortíky, jahůdky a kdoví, co ještě, ne? Tak jsem si jako správý nadšenec do fantasy literatury (a filmů) musela vyrobit nějakou tu fanouškovskou věc.

Za prvé: relikvie smrti

Na nějakých anglických stránkách jsem viděla naušnice se symbolem relikvií. Byly kovu, ale to mi nezabránilo je obšlehnout a vyrobit z fima. Musím přiznat, sice se to nezdá, ale vyřezat to z hmoty o konzistenci plastelíny malým ostrým nožíkem, nepokazit to a nic si neufiknout, byla vážně makačka. Ale něco takového mě rozhodně neodradí. Trochu jsem to nevychytala a rohy trojúhleníku jsou docela ostré. Měla jsem možnost si je ozkoušet, když jsem si ve škole nešikovně lehla na ruku. Au, au.

Za druhé: elfské brože z Pána prstenů

Nevím, kdy jsem to vymyslela, ani jak, ale prostě jsem si řekla, že tohle musím vyrobit, tak jsem to vyrobila. Zase, byla to makačka, ale výsledek určitě stojí za to. O to víc mě ale naštvalo, že jsem ho trošku připálila v troubě. A už ho nemám, byl to dárek pro Revitty;)

Za třetí: osudy.. teda hřebeny, ale to nikdo nepochopí, tak jen fotku =D taky dárek pro Revitty

P. S.: Didaktický testy z češtiny a němčiny jsem napsala, ale slohovky ještě nejsou opravené, takže se stresuju dál, tý z češtiny se totiž vážně bojím... Tak a teď zase hurá na učení, vůbec mi to neleze do hlavy :(

Zdravím,

původně jsem chtěla přidat svůj autoportrét v manga stylu, kterej se sice zrovna moc nevyvedl, ale v PC jsem mezitím narazila na pár pokladů. První poklad byly výrobky z fima, druhý poklad tenhle obrázek. Nechápu, jak jsem ho mohla zapomenout hodit na blog. Kdo ví, kolik dalších utajených pokladů se skrývá v mém chaosu na disku.

Takže dneska obrázek, a někdy jindy fimo... A možná někdy dojde i na ten autoportrét, i když radši ne. Chtěla jsem ho původně jako profilovku na Twitter, ale v rámci světového bezpečí bude lepší, když tam radši nebudu mít nic =D

Za nápad na obrázek vděčím J., která, ještě když jsme chodili do školy, měla na intru na nástěnce papír s tím nápisem. Takže díky ;)

A zítra už budu vědět výsledky písemný maturity... Ajajajajaj...

Mamka naznala, že když už nechodím do školy a učím se na maturitu, tak mám čas a mohla bych si pořádně uklidit pokoj. Pořádně, tedy víc, než jen naházet věci do zásuvek a krabic a někam je schovat. Při té příležitosti jsem teda vyfasovala krásný modrý krabice a šanony na moje papíry s povídkama a chtě nechtě jsem se do toho pustila. (Když už teda mám ty krabice.)

Nikdy bych neřekla, kolik věcí se dá nashromáždit na 11 m². Mám totiž takovej zlozvyk všechno schovávat, co kdyby se to náhodou ještě někdy hodilo, že? Takže je/byl můj pokoj plný krabic a komínků, co by se ještě mohlo hodit.

Řeknu vám, generální úklid na tak malým prostoru, když se u toho ještě snažíte třídit odpad, je taková logická hra, kdy musíte vymyslet, jak to všechno uspořádat, abyste mezitím mohli chodit. Asi za tři hodiny jsem tedy ve čtvrtek uklidila čtvrtinu pokoje. To mám z toho, že vždycky něco najdu a pak si s tím hraju xD A zjistila jsem, že mám sedm krabic s věcmi na vyrábění. Ou, už se těším, až budu mít po maturitě a po příjmačkách a budu vyrábět, až se ze mě bude kouřit.

Dneska jsem se vrhla na vyklízení skříně. Nejdřív jsem teda musela odendat obě kytary, abych se do skříně dostala bezpečně a neriskovala, že nějaká z nich přijde k újmě.

Při té příležitosti jsem zjistila, že jsem byla kreativní dítě už jako malá, protože každá bárbína měla mou ušité svatební šaty. O tom, jak kvalitní to bylo provedení nebudeme diskutovat, jde o princip.

Taky jsem tam našla paličku česneku. Hádejte, proč jsem ji tam asi měla? xD Já jsem byla někdy vážně tele.

Přetřídila jsem krabici s panenkama a oblečením na ně. Prvně jsem chtěla všechno vyházet, ale nedokázala jsem to, takže jsem všechno akorát zredukovala, vyházela to opravdu zničené a už nikdy nepoužitelné a ostatní zase hezky schovala zpátky.

Když jsem tak seděla nad těma krabicema, se kterejma jsem strávila podstatnou část dětství, napadlo mě, že dnešní děti asi nebudou vědět, jaký to je, když si nábytek pro panenky vyrábí sami, neví, jaký to je, mít bárbínu se zacuchanejma vlasama, která nevydává žádný zvuky... Nejvíc mě dostala panenka, která se tvářila, že v ní je nějakej elektronickej mechanismus, za kterej jsem zatáhla a zůstal mi v ruce. Nevím, jestli to bylo tím, že panenka byla snad ještě po mamce, nebo tenkrát nikdo neřešil, jestli jsou hračky bezpečné a odpovídají standartům EU či co to je. A vidíte? Stejně jsem se ve zdraví dožila osmnácti let.

Dneska jsou děcka strašně ochuzený tím, že věčně vysedávají u televize a počítače a všechno dostanou až pod nos, aniž by se musely namáhat. A taky je svět tak nějak nebezpečnej, když se rodiče bojí pustit dítě ven, protože za každým rohem může číhat nějakej úchyl.

Měla jsem hezký dětství, když jsme od rána do večera lítali po vsi, chodili do lesa na houby a vykoupat se do rybníku. Bylo to fajn i bez 350 kanálů na televizi, vlastního notebooku, mobilu, zpívajících panenek od Matela, Hannah Montany, Disney Chanelu, značkovýho obleční, nalakovaných nehtů na prvním stupni ZŠ... a já nevím, co všechno dneska mají. Možná jsou děcka šťastní, ale budou moct někdy říct, že ví, jak chutná hlína? A jaký to je stát po kotníky v bahně v rybníku? A dostat klackem po hlavě? A lézt po stormech? Někdo možná jo, ale moc jich nebude, že?

Joo, dětství, to byly krásný časy časy...

Tak jo, to byla jen taková nostalgická, melancholická vsuvka, než se zase vrhnu na učení... Hm, osm, tak ne, dneska už to nemá cenu =D

Ať vás provází Síla...

.

.

.

.